Určitě žádný génius! Johann Wenzel Bergl, rodák z českého Dvora Králové, běžně nebývá řazen mezi význačné velikány barokního umění střední Evropy. Přitom především jeho exotické nástěnné malby, jimž vděčí za svou popularitu, dokáží okouzlit ještě dnes. V dílech, která zhotovoval i pro tak prominentní zákazníky jako byla například císařovna Marie Terezie, nás provází vzdálenými krajinami obydlenými cizokrajnými národy a vzácnými zvířaty.
Víc než jen nadaný dekoratér.
V předvečer josefínských reforem (jež měly řadu z jeho zadavatelů klášterních zakázek připravit brzy o existenci) se umělci podařilo v ideální podobě ztvárnit snové obrazy jeho prelátů. Nejen v klášteře v Melku, ale také v bazilice v Klein-Mariazell tak mohl dokonale rozvinout svou činorodou tvorbu a vedle čtveračivých zahradních pavilonů tak vznikaly i seriózní cykly s náboženskou tematikou.
V radosti
z vyprávění se u těchto obrazů skrývá síla Berglovy tvorby. Jeho
obliba v drahých látkách a perlami posázených róbách je nezaměnitelná,
stejně jako jeho dech beroucí použití barev, kdy se jeho fresky virtuózně
třpytí v tónech duhy. Jeho figury dokážou i zneklidnit, povadlé krásky,
jejichž postavy ohýbají antické ideály ve prospěch hořkosladké expresivity.
Charakter a hlavně temperament, tak zní hlavní deviza.
Pokud už tehdejší teorie umění kolem roku 1760 básnila o čisté přirozenosti a
tiché velikosti, Bergl ještě obdaroval končící éru baroka veselostí
harmonického uspořádání světa. V tomto dobromyslném řádu (jak jej vnímal
on) bylo všude dost místa pro svaté z nebes, pro bohy z Olympu, ale i
pro divochy ze vzdálené „Ameriky“. Jeho úmrtí v lednu 1789, v předvečer
Francouzské revoluce a dramatického konce všech barokních fantazií, se tak
spíše než jako ironie jeví jako přízeň osudu.
Se vší bezstarostnou lehkostí
Dílo Johanna Wenzela Bergla rozhodně nebylo provokativní nedostatkem respektu. Ano, přehlíží krizi lidského bytí, nevyjadřuje se ke krizi víry vzhledem k osvícenství. Také si nehraje na krotitele tajných tužeb – ani v jeho rozverných dekoracích ostatně nenajdeme stopy excesů. Nikam se nedere, nechce prorazit, všechno prohlédnout. Protože – ruku na srdce – k čemu vlastně… K čemu deziluze, k čemu odhalení (a v tom právě tkví jeho důvtip), když celý svět je vlastně stejně jen kulisa.